Jan Smigmator promění O2 universum v největší jazzový klub světa

Jedinečný galakoncert k 40. narozeninám zpěváka Jana Smigmatora slibuje večer, jaký se v O₂ universu ještě nekonal: kulaté stolky, intimní světlo, šampaňské, špičkový big band, světoví hosté a křest nového alba Here And Now. Na jednu noc se velká hala promění v jazzový klub světového formátu.

Na jednu noc chcete proměnit O₂ universum v největší jazzový klub světa. Co vás k tomuto nápadu přivedlo?

Mám rád velké výzvy – moment, kdy člověk překročí vlastní stín. Fascinuje mě představa, že jazzový zpěvák vystoupí ze svého přirozeného prostředí klubu nebo divadla a vstoupí na scénu obrovské haly a přitom neztratí nic z toho, co dělá jazz jazzem: intimita, emoce, kontakt s publikem, příběh. Ten nápad je postavený na kontrastu. O₂ universum je velký prostor, ale já věřím, že když půjdeme po detailech, vytvoříme atmosféru, která bude absolutně neopakovatelná. Chceme z haly udělat klub – jazzový klub, prostředí, které bude mít šmrnc newyorských kabaretů a speakeasy barů, eleganci koncertních sálů a třeba i trochu nádech Las Vegas dob Franka Sinatry a jeho kumpánů z The Rat Pack. Možná je to bláznivý nápad, jenže velké věci často začínají právě takhle.

Proč jste se rozhodl vytvořit intimní klubovou atmosféru právě ve velké hale?

V klubu jsem jako doma! Tu intimitu miluju, ale zároveň toužím předávat tuhle muziku širšímu publiku. Nedávno mě dokonce jeden novinář označil za swingového věrozvěsta 21. století. J A když letos slavím čtyřicítku, chce to zkrátka něco velkého. Přímo v den narozenin 17. ledna jsem odstartoval turné vyprodaným koncertem v brněnském Sonu – to je klub, který mám nesmírně rád a pravidelně se do něj vracím už dlouhá léta. Pak jsme si dali s kapelou pár dalších měst, nějaké festivaly a začali se chystat na Prahu. A proč právě O₂ universum? Protože je to jeden z nejlepších koncertních prostorů v Česku, který sluší i jazzu a velkým orchestrům. Koncertovali tady Jamie Cullum, Gregory Porter, Zaz a teď se do toho pustím já se svým Big Bandem, sborem a hosty. A pak je tu ještě jedna věc: já si nemyslím, že je jazz „složitý žánr jen pro zasvěcené“. Má samozřejmě spoustu podob a směrů, ale je taky o písničkách a příbězích v nich obsažených. Když si navíc vzpomenu na dobu před patnácti dvaceti lety, kdy jsem jako kluk po konzervatoři zpíval v pražských restauracích, barech a klubech pro pár diváků, tak ten kontrast je až dojemný. Po dvaceti letech stát na scéně velké haly a přenést do ní kouzlo klubu – to je přesně to, co mě baví.

Jaký pocit by měl mít divák v okamžiku, kdy usedne ke stolku na ploše, nebo na sedadlo v hledišti a zazní první tóny koncertu?

První tóny budou patřit jednoznačně mému skvostnému big bandu – osmnácti špičkovým českým muzikantům. Jsou to ti nejlepší z nejlepších. Chci, aby večer začal právě zvukem velkého jazzového tělesa, aby se hned od první vteřiny sálem rozlila harmonie, energie a ten specifický „drive“, který má v sobě jen a jen big band! To nástrojové složení je prostě geniální. A věřím, že si lidé v tu chvíli řeknou: „Jo. Tady jsme správně. Tady je naše místo. Dneska si to užijeme.“ A pak přijdu já a začnu swingovat. Klíčové bude navázat kontakt s publikem – takový, jaký znám z klubů a divadel. Chci zpívat tak, jako bych zpíval každému člověku v sále do očí. Stejně jako v Malostranské besedě, Městském divadle v Jablonci nad Nisou nebo při letních Jazz piknicích ve Ville Vojkov. Přesně tak, jak mě to učila moje mentorka, legendární americká zpěvačka Marilyn Maye (*1928). Bude to největší koncert mé dosavadní hudební kariéry, ale mým cílem je, aby působil intimně a každý se cítil tak, jako když přijde na návštěvu k přátelům.

Čtyřicáté narozeniny slavíte galakoncertem – berete tento večer spíš jako bilanci, nebo nový začátek?

Bude to obojí. Na jednu stranu to může působit bilančně – čtyřicítka člověka přirozeně vede k tomu, aby se ohlédl. Jenže mně je „teprve“ čtyřicet. Dívám se dopředu a mám spoustu plánů. Zároveň souzním se slovy svého kamaráda, hudebního skladatele, klavíristy a fantastického lékaře Svatopluka Smoly, který mi léta říká že chlap ve čtyřiceti už by měl stát pevně na svých nohou – a všechno, co do té doby udělal, už by měl jen zhodnocovat a rozvíjet. Jeho počínání už by mělo být nezpochybnitelné. Takže ano – je v tom kus bilancování, ale ještě mnohem víc to je sebejisté vykročení do budoucna. Pocit, že teď přichází období, kdy můžu být ještě odvážnější, být absolutně sám sebou a jít ještě víc po kvalitě. A kdo ví… třeba jednou naplním jazzem, swingem a s big bandem za zády i tu halu vedle, O₂ arenu. Protože upřímně: nic není nemožné v životě lidském a cokoli si dokážete představit, můžete i zrealizovat.

Na koncertě se po vašem boku objeví světové hudební osobnosti. Jaké je sdílet pódium s lidmi, které jste dlouhá léta obdivoval?

Je to obrovská čest – a zároveň radost, že se to celé děje vlastně tak nějak organicky. Nikdy jsem nemusel nijak zásadně „tlačit na pilu“. Ti lidé mi vstoupili do života přirozeně a o to víc si vážím toho, že do toho jdou se mnou. Americký saxofonista Scott Hamilton je skutečná jazzová legenda, pravověrný swingař, člověk, který prostřednictvím svého saxofonu vypráví příběhy. Natáčel s Tonym Bennettem, dlouhá léta koncertoval a natáčel s Rosemary Clooney – tetou George Clooneyho, hrával s orchestrem Bennyho Goodmana, s Woodym Hermanem, Bingem Crosbym… Jeho tón je jako samet, zároveň umí být ostrý jako břitva a smysl pro swing má v krvi jako málokdo. Já si vlastně vždycky přál umět zpívat tak, jako hraje on na svůj tenorsaxofon. Ale že se z nás stanou přátelé a parťáci, to by mě ve snu nenapadlo. Odehráli jsme už spousty koncertů, natočili společné album Two Tenors… a když jsem mířil do Carnegie Hall, věděl jsem, že právě on musí být součástí mé kapely. Na můj narozeninový galakoncert ale přiletí i zpěvačka a herečka Luba Mason z newyorské Broadwaye a také její manžel – zpěvák, muzikant, hudební skladatel, herec a filantrop, kterému se právem říká král salsy, rodák z Panamy, Rubén Blades. A že tenhle gigant světové hudební scény, hollywoodský herec a držitel 25 cen Grammy přijede 29. dubna do Prahy a vystoupí se mnou v O₂ universu? To je pro mě pořád něco, co bych si před lety netroufl ani vyslovit.

Vystoupil jste se svým sólovým koncertem v Carnegie Hall jako první český jazzový zpěvák. Jak vás tato zkušenost ovlivnila při plánování pražského koncertu?

Carnegie Hall byla splněným snem, ale zároveň i obrovským závazkem. Když se řekne Carnegie Hall, každý, kdo o muzice něco ví, smekne. Je to místo, kde koncertovali ti největší z největších. Frank Sinatra, Tony Bennett, Louis Armstrong, Ella Fitzgerald, Charles Aznavour, Edith Piaf… a zapomenout samozřejmě nesmím na Antonína Dvořáka, který zde v roce 1893 premiéroval Novosvětskou, ani na Karla Gotta, který poprvé v tomto hudebním svatostánku vystoupil v roce 2000. Když vstupujete uměleckým vchodem dovnitř a tohle všechno si uvědomíte, musíte se štípnout, jestli se vám to náhodou nezdá. Zároveň tam ale musíte obstát. Takže pokora ano, ale bez odhodlání a zdravého sebevědomí by to nešlo ani náhodou. Publikum je tam náročné, vnímá každý detail a chybu neodpouští. Když se ale na konci mého koncertu celý sál zvedl ze židlí a obdaroval mě nekončícím standing ovation, řekl jsem si, že jsem asi právě složil „pěveckou maturitu světového formátu“. A přesně tuhle zkušenost a prožitek si nesu do O₂ universa: důraz na kvalitu, dramaturgii, tempo, detail a hlavně na pravdivost. Na nic si nehrát. Být sám sebou. Dokonce jsme zvolili stejné datum – 29. dubna – beru ho od té chvíle jako šťastné. Carnegie Hall dopadla skvěle a já věřím, že stejně silný bude i tenhle koncert v Praze.

Během večera pokřtíte album Here And Now. Co pro vás tento název symbolizuje?

To, kde se právě nacházím. Tady a teď! Na albu jsme si dali opravdu záležet. Natáčeli jsme ho jak doma v České republice v Sono Records s Adamem Karlíkem, ve Studiu Svárov u Lukáše Martinka, ale zásadní část alba vč. písně titulní vznikala v New Yorku v legendárních Flux Studios. Tam jsem natáčel se svým klavíristou Mikulášem Pokorným a taky s varhaníkem Ondřejem Pivcem, se kterým jsem napsal dvě písně a na dvou dalších se Ondra podílel jako producent. Na Manhattanu jsem natočil i duety s Rubénem Bladesem a Lubou Mason, a také několik věcí s Jumaane Smithem, prvním trumpetistou big bandu Michaela Bublého. A právě v New Yorku mi došlo, jak trefný je název Here And Now – „tady a teď“. V hudbě rozhoduje přítomný okamžik: buď jste v něm naplno, nebo to nefunguje. Ten název pro mě symbolizuje živou, pravdivou muziku – energii chvíle, kdy vzniká něco, co už nikdy nezopakujete úplně stejně. Here and Now je i synonymem pro jazz! A přesně tohle „tady a teď“ chci, aby lidé prožili společně se mnou i v O₂ universu.

Co byste vzkázal lidem, kteří říkají, že jazzu „nerozumí“, ale zvažují návštěvu tohoto koncertu?

S tímhle názorem jsem se setkal mockrát. A skoro pokaždé to dopadlo stejně: když se mi podařilo někoho „zlomit“, aby přišel, tak se to vyplatilo. Přestali se jazzu bát – a dneska chodí nejen na moje koncerty a patří k vůbec těm nejvěrnějším fanouškům. Můj vzkaz proto zní zcela jasně: nebojte se jazzu, bez předsudků ho nechte doputovat ke svému srdci a oddejte se přítomnému okamžiku. Nikdo vás nebude zkoušet ze standardů, z toho, kdo napsal Summertime, ani z toho, co všechno složil Duke Ellington nebo Cole Porter! Tohle bude večer plný příběhů, emocí, mostů mezi žánry, swingové radosti – hudby, která je prostě nadčasová. Některé písničky jsou skoro sto let staré, ale pořád fungují. Pořád jsou „tady a teď“. A hlavně… Tenhle koncert bude ONE NIGHT ONLY! V takové podobě se nebude nikdy opakovat. Přijďte – byla by obrovská škoda u toho nebýt společně s námi.